Ceska politika a (vychodni) vystehovalectvi

Page 1

praha — akropolis 2012



Česká politika a (východní) vystěhovalectví 1848—1922 Vratislav Doubek


Text byl zpracován v rámci projektu Grantové agentury ČR č. 409/09/0900. Recenzovali: prof. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc. doc. PhDr. Elena P. Serapionová, DrSc. © Vratislav Doubek, 2012 © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2012 © Filip Tomáš – Akropolis, 2012 ISBN 978-80-7470-023-1


Obsah

Úvod / 7 Vymezení tématu a bibliografický exkurz / 9 Počátky vystěhovalectví moderní éry / 14 Radikální demokraté a zrod politického exilu – J. V. Frič / 19 Osídlenecké projekty – F. C. Kampelík / 36 Východní směr emigrace / 53 Náboženské a církevní aspekty východního vystěhovalectví – M. F. Rajevskij / 76 Změna paradigmat a náhledů na vystěhovalectví / 94 Válka, Československo a krajané / 110 Závěr / 121 Résumé / 124 Výběrový přehled užité literatury / 128 Rejstřík / 131 Přehled užitých zkratek / 135

5



Úvod

Politika a vystěhovalectví mohou být dva světy a dvě témata navzájem vzdálená i blízká. Oba fenomény jsou spojeny s moderním pojetím práva a svobody. Co je oddaluje, je pocit nezbytnosti práva. V tomto smyslu vystěhovalectví nutně vyrůstalo z tradičnějšího a obecně vžitého nároku, požadavku svobody pohybu. Ten musel překonávat osobní závislost dříve znevolněné většiny obyvatelstva, závislé na úzké vrchnostenské vrstvě. Překonávané nevolnické a poddanské vazby oproti tomu moderní éra později nahrazovala jinou formou závislosti, v níž byla volnost pohybu stále více regulována v souvislosti s upevňováním pojmového a reálného vymezení státních hranic, se snahou státu o přísnější dohled nad přeshraničním pohybem, který se pochopitelně netýkal pouze lidí, ale též převáženého zboží. Tyto regulativy však byly trvale překonávány, a to na různé úrovni hranic místních, zemských, státních, byly překonávány z potřeby vyvolané tlakem – ekonomickým či politickým –, jemuž byli lidé vystaveni. Tlakem, který působil zvnějšku, jejž migranti nebyli schopni ovlivnit. Samotné rozhodnutí se k odchodu bylo jednou z možných odpovědí na tento tlak a pocit životní nejistoty. I když se nám to z dnešního pohledu může jevit jako obtížně pochopitelné, rovněž oprávněnost k politice ve smyslu podílu na správě veřejného prostoru se stávala postupem času jen pozvolna uplatňovaným nárokem. Také tento nárok byl tradiční a z pohledu lidské paměti „věčný“, ale byl vyhrazen prakticky výlučně úzké části vládnoucí vrstvy společnosti. Vystěhovalectví, migrace a exil sice musely v jednotlivých případech překonávat určitá omezení, ale přesto byly obecně sdílenými projevy spojenými s potřebou některých členů společenství hledat nová životní uplatnění v novém prostředí. Oproti tomu politika, politizace v širokém pojetí společnosti napříč jejími vrstvami je typická až pro moderní společnost. V našich podmínkách se teprve v průběhu devatenáctého století prosazovala politizace společnosti jako přirozený společenský proces, podíl na politickém životě se postupně proměňoval v nárok příslušníků stále nižších a širších sociálních vrstev. Podpořen moderními politickými ideologiemi se tento požadavek měnil na právo, nakonec přirozené právo, nárokované pro každého člověka coby součást komunity, v níž žije. Tyto požadavky či práva nebyly formulovány pod tlakem nezbytnosti a nouze jedince, rodiny, ale z potřeby uplatnění a obhájení širších zájmů státu, společenství, národa, třídy. V hledání vztahu mezi politikou a migrací jde tak fakticky o hledání

7


vztahu mezi individuálním a skupinovým zájmem. Rovněž ten mohl být pochopitelně na různých úrovních státní, korporativní či stranické politiky odlišný. Nás budou zajímat různé úrovně a projevy politiky ve vztahu k fenoménu moderní emigrace, ale přesto jedna z těchto politických rovin svede naše téma určitým konkrétním směrem. Do politického prostoru vyhrazeného po staletí nejvyšším stavovským elitám se v polovině 19. století prosadila nově středostavovská, měšťanská reprezentace, svým charakterem nacionálně liberální. Právě potřeba národní definice svých zájmů přivedla české měšťany k hledání odpovědí na možnosti, v tom smyslu i politické možnosti češství a jeho kmenové slovanské vazby v daném geopolitickém prostoru. Od počátku samostatné politické ambice ústila potřeba vnímat širší slovanský kontext českého politického zájmu do proměnlivého poměru k Rusku, v té době jedinému samostatnému slovanskému státu. Postupem času se české měšťanské elity vůči Rusku vymezovaly, ať negativně, podezíravě, ať pozitivně, vstřícně, ale žádná z dalších a dalších nastupujících generací nacionální politiky té doby se těmto otázkám nemohla vyhnout. Tento vztah se promítá i do našeho tématu. Jestliže byla česká politika konfrontována s různě silnou a k různým cílům směřující emigrací, pak východní emigrace, právě s ohledem na politické souvislosti, vyvolávala zcela ojedinělou pozornost. Přestože v celku emigrace z českých zemí nepředstavovalo vystěhovalectví na východ dominantní, dokonce ani ne významný proud, z pohledu politického zájmu se ukazovalo jako dobově nejpodstatnější. Proto mu také budeme v textu věnovat největší pozornost.

8 Úvod


Vymezení tématu a bibliografický exkurz

V období posledních dvou desítiletí se pojem hranice stal opět navýsost aktuálním a citlivým. Rozvinula se takřka permanentní diskuse o možnostech a nebezpečích migračních pohybů, posilování uzavřené či naopak otevřené imigrační politiky. Dramatická situace na Balkáně, vstup nových států někdejšího východního bloku do sjednocené Evropy, stejně jako hrozba teroristických útoků po 11. září 2001 a 11. březnu 2004 dávaly těmto debatám nové impulsy. Rozdílné přístupy jednotlivých autorů naznačují nejen podnětnost tématu a aktuální zájem o něj, ale rovněž řadu úskalí, jež vyvolává a vyvolávalo.1 Úskalí, s nimiž se musí po svém vyrovnat rovněž naše práce. Na tuto problematiku zareagovala celá řada oborů a specialistů. Vedle ekonomických, sociologických či politologických studií se do rozšířené diskuse zapojila rovněž historiografie.2 Významná část prací se přitom soustředila na problematiku rodící se emigrace moderní doby v 18. a 19. století, tedy na dobu, v níž narůstaly rovněž její projevy ve středoevropském prostoru. Nejvýraznější pozornost badatelé přirozeně věnovali nejsilnějším zahraničním emigrantským proudům směřujícím za oceán, do Spojených států a Jižní Ameriky. Ale i tato základní orientace měla s ohledem na středoevropský region svá specifika. Předně, císařské Rakousko bylo mocností výrazně středozemního charakteru. Ne že by nemělo přístup k moři, ale jeho jediný významný přístav Terst nemohl pro svou polohu splňovat podmínky zaoceánské spojnice. Nedostatek přístavů západní, transatlantické orientace přirozeně směroval narůstající emigrační proudy z Rakouska přes tranzitní země na západoevropské pobřeží. Zde se slévaly zejména v německých Brémách a Hamburgu, dále v přístavech nizozemských. Teprve odtud se vystěhovalci po stovkách a ­tisících Z pohledu evropské migrace se k tématu vyslovila celá řada autorů – srov. z posledních let mj.: FASSMANN Heinz (ed.), Ost-West-Wanderung in Europa, Wien [u.a.] 2000. 2 Metodologicky se práce prezentují odlišnými přístupy k tématu, způsoby zhodnocení a zpracování řady aspektů emigrace, jejích směrů, příčin a následků. Mezi stěžejní práce tohoto zaměření náleží najmě kniha H. Kleinschmidta, podnětné úvahy je možno nalézt rovněž v edici J. a L. Lucassenových. (Kleinschmidt, Harald, Menschen in Bewegung : Inhalte und Ziele historischer Migrationsforschung, Göttingen 2002; Lucassen Jan, Lucassen Leo (edd.), Migration, Migration History, History : Old Paradigms and New Perspectives, Bern – Wien [u. a.] 1997.)

1

9


vydávali za svými sny. Samotný průběh tranzitu představoval z pohledu historiografické produkce posledních desetiletí velice výrazné téma. Zdaleka se přitom výzkum nesoustřeďoval pouze na námořní přepravu a na ni napojenou strukturu cestovních společností. Dlouhé cesty za štěstím začínaly již v domovských oblastech vystěhovalců, vedly napříč Evropou přes německé země na pobřeží Atlantiku.3 Badatelé se pochopitelně v té či oné míře snažily rozpoznat v jednolité mase emigrantů složení onoho vnitřně velice pestrého společenství. Přesto je i ve zběžném přehledu poslední odborné literatury patrné, nakolik převažuje zájem o britské (irské) a německé vystěhovalce, kteří měli největší podíl na celkové emigrační mase, a to zejména v prvních fázích evropské vystěhovalecké vlny. Směrem do vnitrozemí kontinentu naopak zájem ochlazuje. To je patrné zejména z prací, které mají širší geografický záběr. Řada autorů se ve svém výzkumu zastavila na hranicích německých zemí, a problematiku habsburských zemí ponechala zcela stranou.4 I v případě že postoupili v zaměření svého výzkumu ještě dál na východ,5 jsou u některých z nich jako modelové příklady zohledňovány pouze části podunajské monarchie. Buď na příkladech rakouské Haliče6 či Uher.7 Oproti tomu nacházíme jen velice málo prací, soustřeďujících se výhradně na prostor rakousko-uherských zemí. Mezi nejvýraznější z nich náleží bezpochyby edice Traude Horvathové z roku 1996.8 – Tato skutečnost je příznačná; výzkum emigrace z habsburských zemí s sebou přináší řadu specifických problémů, které přístup k tomuto tématu dále komplikují. Badatelé se musí především vyrovnávat s dobovou realitou pestré sociálně-ekonomické skladby a vývoje jednotlivých zemí včetně komplikované národnostní struktury obyvatel tehdejší monarchie. Vedle speciální práce M. Justa lze odkázat rovněž na další texty, soustřeďující se na problematiku přístavních měst, zde působících cestovních a loďařských společností, úkonů, provázejících odbavení žadatelů a jejich rodin atd. (srov. JUST Michael, Ost- und südosteuropäische Amerikawanderung 1881–1914 : Transitprobleme in Deutschland und Aufnahme in der Vereinigten Staaten, Stuttgart 1988; Armgort Arno, Bremen Bremerhaven New York : Geschichte der Auswanderung über die bremischen Häfen, Bremen 1991.) 4 Canny Nicolas, Europeans on the Move : Studies on European Migration, 1500–1800, Oxford [a. o.] 1994. 5 BADE Klaus Jürgen, Europa in Bewegung : Migration vom späten 18. Jahrhundert bis zur Gegenwart, München 2000; též česky – TÝŽ, Evropa v pohybu : evropské migrace dvou staletí, Praha 2005. 6 Murdzek Benjamin Peter, Population Movements in the Polish Provinces of Prussia, Russia and Austria, 1870–1914, Ann Arbor 1991. 7 VECOLI Rudolph J., SINKE Suzanne M. (ed.), A Century of European Migrations, 1830–1930. Urbana – Chicago 1991. 8 Horvath, Traude (ed.), Auswanderungen aus Österreich : von der Mitte des 19. Jahrhunderts bis zur Gegenwart, mit einer umfassenden Bibliographie zur österreichischen Migrationsgeschichte, Wien [u. a.] 1996. 3

10

Vymezení tématu a bibliografický exkurz


Tyto skutečnosti bezpochyby komplikují časové rozfázování emigrace z tohoto regionu a jejich zapracování do zobecněných statistických sumářů celoevropského srovnání. Navíc srovnání vycházející z dobových výkazů jsou dále znesnadňována skutečností, že v případě mnohých přepravních společností a vystěhovaleckých agentur byly odlišovány dílčí skupiny emigrantů podle své státní, nikoli však národnostní příslušnosti. Takže v případě mnohonárodnostní říše ztrácí tyto údaje zčásti na své vypovídací hodnotě. Další příčinu obtíží při srovnání celkového vývoje emigračních vln lze spatřovat v dobově zcela nedostatečné snaze o podchycení statisticky zpracovatelných údajů o vystěhovalectví v samotném Rakousko-Uhersku. V tomto ohledu tamní státní správa dlouhodobě zaostávala za dalšími zeměmi evropského kontinentu ve zřizování emigračních úřadů a obecně můžeme po dlouhou dobu konstatovat nezájem státních úřadů o projevy emigrace. Naopak mělo Rakousko velmi benevolentní restriktivní zákony, zejména od 60. let 19. století, kdy byla možnost vycestovat vázána víceméně pouze na splnění vojenské služby u mužů, otců rodin.9 Jestliže se počty odcházejících mužů zabývaly příslušné úřady pouze málo systematicky, potom počty nebo dokonce další podrobnější podchycení masy odcházejících žen a dětí zůstávalo z jejich pohledu ještě nesoustavnější a povrchnější – tedy, nahlíženo problematikou dnešního výzkumu, ještě obtížněji interpretovatelné. S přihlédnutím k těmto obtížím se tím cennější jeví práce, které se před těmito obtížemi nezastavují a téma představují z pohledu vnitrorakouského vývoje. Zde je třeba na prvém místě zmínit poslední práce Andrey Komlosy.10 Výše zmíněné skutečnosti odděleného a specifického pojetí Rakouska, Rakousko -Uherska, neplatí jen pro srovnání původu a síly jednotlivých emigračních proudů, ale rovněž pro specifický výzkum jejich orientace. Jako pro celý evropský kontinent rovněž v případě Rakousko-Uherska platí, že nejvýraznější směr vedl vystěhovalce na západ. Zcela zvláštní a pro nás zajímavou problematiku ale představují subtilnější emigrační vlny, směřující jihovýchodním směrem na Balkán a na východ do Ruska. I v těchto aspektech se v odborném zpracování setkáváme s odděleným výzkumem. Z důvodů dlouhodobého zájmu motivovaného nejsilnějšími a historicky nejstaršími výraznými osidlovacími proudy moderní doby, které přicházely z německých zemí, to jsou právě němečtí autoři, kteří se tomuto směru emigrace nejvýrazněji věnovali a věnují.11 Německá historiografie může v těchto pracích navazovat Viz práce českého autora J. Rychlíka, jejíž těžiště je nicméně posunuto do novější éry – RYCHLÍK Jan, Cestování do ciziny v habsburské monarchii a Československu : Pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848–1989, Praha 2007. 10 Komlosy Andrea, Grenze und ungleiche regionale Entwicklung : Binnenmarkt und Migration in der Habsburgermonarchie, Wien 2003. 11 Viz srovnávací práce BEER Mathias, DAHLMANN Dittmar (edd.), Migration nach Ost- und Süd­ osteuropa vom 18. bis zum Beginn des 19. Jahrhunderts : Ursachen – Formen – Verlauf – ­Ergebnis, 9

11


na rozsáhlejší bádání staršího data. Nově se ale uplatňují i výzkumy slabších emi­ grantských skupin, směřujících ze západní Evropy do Ruska. Máme zde na mysli zejména práce Julie Mahnke-Devlin završené vydanou monografií o britské migraci do Ruska.12 Oproti tomu sami britští, američtí a pochopitelně ruští badatelé pojímají svůj výzkum z jiného úhlu, soustřeďují se často na problematiku z pohledu vnitroruské imigrace. Na starší práce Američanů Barbory Anderson, Rogera P. Bartletta či Roberta A. Lewise a Richarda Rowlandse, stejně jako na ruské historiky A. G. Rašina a B. V. Tichonova navázala především novější angloamerická produkce.13 Vedle nich lze dohledat ještě jednu práci německého autora, věnovanou specifickému středoasijskému prostoru.14 Tyto práce spojuje zejména snaha zachytit jak národnostní, tak především sociální složení osidlovacích skupin v době jejich příchodu do Ruska, a přiblížit průběh dalších vývojových a asimilačních procesů těchto menšinových skupin. Obrátíme-li svoji pozornost nazpět k prostoru, který nás zajímá jako výchozí, můžeme konstatovat, že pro areál někdejší habsburské monarchie lze ve srovnatelných výzkumech poslední doby zaznamenat zajímavý posun. Obecně bychom jej mohli charakterizovat jako ústup od syntetických prací k novému výzkumu základních struktur a tendencí. Poslední významné práce tohoto tematického zaměření směřují od obecnějších rozborů průběhu a cíle k samým kořenům emigračních a migračních pohybů, soustřeďují se na podmínky těchto procesů. Nejedná se přitom pouze o sledování podmínek ekonomického a politického rázu, které motivovaly mobilitu obyvatel, ale o širokou škálu dalších sociálních, právních a politicko-správních aspektů, na základě jejichž studia a analýzy se autoři snaží o postižení komplexního charakteru migračních procesů. Je příznačné, že právě v tomto ohledu se dostává někdejší Podunajská monarchie do popředí badatelského zájmu, a to právě z těch důvodů, které ji v tomto ohledu dříve diskvalifikovaly; totiž s ohledem na komplikované vnitřní vztahy, jež nabízejí pro tento výzkum řadu otázek, ale rovněž argumentačních možností. Jednou z nich je modifikace tématu s ohledem Stuttgart 1999; ze samostatných monografií dále ty, jež jsou zaměřené na jednotlivé německé regiony, mj. – SCHÜTZ Philipp, Der Ruf der Zarin : Ein Beitrag zur Auswanderung hessischer Familien nach Russland, Marburg 1989. 12 Mahnke-Devlin Julie, Britische Migration nach Russland im 19. Jahrhundert : Integration – Kultur – Alltagsleben, Wiesbaden 2005. 13 V jejím rámci je třeba zmínit zejména tři tituly AZRAEL Jeremy A., PAYIN Emil A. (edd.), Cooperation and Conflict in the Former Soviet Union : Implications for Migration, Santa Monica 1996; bell-fialkoff Andrew (ed.): The Role of Migration in the History of the Euroasian Steppe : Sedentary Civilization vs. „Barbarian“ and Nomad, Houndmills – London 2000; fORSYTH James, A History of the Peoples of Siberia : Russia´s North Asian Colony 1581–1990, Cambridge 1992. 14 HALBACH Uwe, Zentralasien als Auswanderungsregion, Köln 1997. 12

Vymezení tématu a bibliografický exkurz


na domácí, vnitrorakouskou migraci.15 Zejména ve svém zaměření mnohostranná práce A. Komlosy staví základ dalšímu možnému výzkumu tématu migrací a emi­ grací středoevropského areálu. Komlosy toto téma poněkud paradoxně posouvá dál právě proto, že se vrací k jeho základním otázkám. Z její poslední práce je patrný přístup, který umožňuje navazovat na propracované dispozice migrace jako takové. Komlosy předkládá důkladnou analýzu socio-ekonomických vztahů, podnětů a bariér, které přímo či nepřímo podmiňovaly pohyby obyvatel, ať mi­grační, ať vystěhovalecký. Co prozatím vypadává z okruhu této problematiky, je politická rovina, vztah mezi politikou a vystěhovaleckým zájmem.16 K takto nastavenému badatelskému konceptu lze jen obtížně dohledat specificky pojímanou českou problematiku, a to ani v rámci produkce domácích autorů. Literatura věnovaná v posledních letech emigraci není kupodivu, alespoň na úrovni obsáhlejších monografií či analytických prací, příliš početná. Spíše se jedná o přehledové studie a práce encyklopedického charakteru. Její rozložení nicméně stopuje zahraniční trendy. Opět je výrazně zastoupeno především téma západní emigrace do Spojených států, ať již jsou to práce J. Polišenského či L. Šatavy a dalších.17 Zdaleka ne tak frekventované jsou oproti tomu práce na téma evropské a východní emigrace. Výjimku z nedostatečného zájmu o východní emigraci představují práce J. Vaculíka, na prvním místě je přitom třeba uvést jeho obsáhlé dějiny volyňských Čechů.18 Pro tento účel nebyly sledovány všechny hlavní práce, bylo pouze naznačeno rozložení zpracování tématu v hlavních a směrodatných monografiích posledních let. Vedle nich by bylo pochopitelně možné odkázat a využít mnohé starší spolehlivé studie tohoto tematického zaměření.

Heindl Waltraud, Saurer Edith (edd.), Grenze und Staat : Passwesen, Staatsbürgerschaft, Heimatrecht und Fremdegesetzgebung in der österreichischen Monarchie (1750–1867), Wien – Köln – Weimar 2000; Komlosy Andrea, Grenze …, c. d.; tématu byla věnována rovněž kvalitní disertační práce obhájená na vídeňské univerzitě – Stromenger Arthur, Individuelle Mobilität in Mitteleuropa (17.–19. Jahrhundert) : Studien und Beiträge, Diss., Wien 1999. 16 Srovnatelná starší práce věnovaná obdobnému tématu z pohledu polských politických zájmů – Murdzek Benjamin P., Emigration in Polish Social-Political Thought, 1870–1914, Boulder – New York 1977. 17 ŠATAVA Leoš, Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA, Praha 1989; Polišenský Josef, Úvod do studia dějin vystěhovalectví do Ameriky, Praha 1996. 18 Vaculík Jaroslav, Dějiny volyňských Čechů, díl I – III, Brno 2001. 15

13



Závěr

Vystěhovalecké téma je z pohledu české historie značně pestré a komplikované, ve své podstatě i v následných interpretacích. Pokusili jsme se naznačit různé přístupy k této problematice, jak je uplatňovali reprezentanti české politiky v průběhu několika desetiletí před vypuknutím první světové války i po jejím skončení. Z tohoto pohledu se jako nejvýmluvnější a zároveň nejproměnlivější jevil poměr k východní emigraci do Ruska. Ač početně nepatřily ruské kolonie Čechů k nejpočetnějším, stahovaly na sebe velkou pozornost. Poměr k nim byl ovlivněn nejen prostým vztahem k emigraci jako takové, ale navíc specifickou pozicí, již česká politika vyhrazovala ve svých představách Rusku. Vystěhovalectví do relativně blízkých oblastí státně a národně nezávislého, slovanského Ruska hodnotila česká politika, přes veškeré principiální odmítání emigrace, jako formu nejmenšího zla. Svého času dokonce aktivně podporovala projekty „slovanské repatriace“, které měly za cíl navrátit již emigrovavší Čechy slovanskému světu a přimět Čechoameričany k opětovnému vystěhování, tentokrát do carské říše. Ale již před válkou se vztah ke krajanům začal hluboce proměňovat. Na straně jedné tato změna vyplynula ze samotné změny kvality života krajanských komunit. V druhé a třetí generaci se jednalo již o společenství pevně usedlá a stabilizovaná, zčásti dobře situovaná. Tradiční prvotní vztah k vystěhovalcům jako ke stále ještě závislé, v nejistotě přežívající části národa, u níž je možno ještě usilovat o návrat a „záchranu“ pro národní celek, pominul. Postupně se začal přetvářet a česká politika si do vztahu k tomuto vnějšímu národu a jeho nové vlasti stále více promítala své potřeby a představy – ideálem se pro ni stále zřetelněji stávalo stabilní a progresivní státní zázemí amerických krajanů a jejich komunita jako samostatná a schopná nabídnout někdejší vlasti jisté hospodářské či kulturní formy spolupráce. Dělo se tak na úkor utlumení vztahu k východním krajanským skupinám z Ruska, které zaostávaly jak ve schopnosti samostatného rozvoje, tak ochoty a možnosti zpětné vazby vůči domácímu českému národu. Válka i v těchto otázkách poměry radikálně změnila, vystavila do centrální pozice onen vnější národ a českým aktivistickým vystěhovalcům poskytla příležitost naplno se angažovat v zájmu své někdejší domoviny. Předmětem našeho následného rozboru se tak stala opět nová situace po válce. Ta přivedla část krajanských aktivistů k vystřízlivění z jejich nadsazeného sebevědomí tvůrců národní samostatnosti. Česko-ruská krajanská komunita, zažívající tragický osud poválečného

121


rozvratu, se navíc musela opět smiřovat s rostoucím nezájmem a konec konců nereálností československé či širší mezinárodní podpory svých zájmů v Sovětském Rusku. Po přechodném zvýšení vlivu krajanů v době války se tendence ve vztazích mezi domácím a vnějším národem velice rychle navrátily do svých původních kolejí po jejím ukončení. Naopak se vzhledem k objektivní situaci v Sovětském Rusku projevovala i jistá rezignace české politiky nad budoucím osudem východních krajanů. Stejně tak pokračovala diferenciace vztahu k vystěhovaleckým skupinám, ale rovněž k novým zemím jejich působnosti. Prodlužovaly se tak tendence, které měly hlubší pozadí a mohli jsme je zaznamenat již před válkou. Válka tyto trendy výrazně narušila, ale po jejím skončení se projevily opět a s ještě větší silou. Zvolili jsme pro dané téma řešení jen velice specifické otázky. I na něm, stejně jako na dalších a širších analýzách sociálního vývoje se však projevuje táž perspektiva. Válečnou etapu můžeme charakterizovat jako přechodovou fázi, která dočasně proměňuje socio-ekonomické vazby, proměňuje priority, ale není schopna je stabilizovat v jejich nové podobě. Válka uvolňuje množství energie, kterou společnost vynakládá na optimální způsob přežití v nestandardních podmínkách, odčerpává ji z tradičních aktivit a deformuje tak ustálené vazby. V okamžiku zklidnění se ale tyto vazby dostávají velice rychle do svých původních dimenzí, navazují na předválečné trendy a jsou obnovovány, ať vědomě, ať nevědomě. Jestliže jsme na počátku našeho hledání stanovili jako jedno ze specifik poměru mezi politikou a vystěhovalectvím projev zájmu skupinového a individuálního, pak závěrem musíme jen konstatovat, že nejenže nebyl sourodý ve své formě, ale nemohl být a také nebyl jednotný ani ve svém obsahu. Právě proto, že politika reprezentuje širší skupinový zájem, musela ze samé podstaty individuální projevy emigrace vnímat jako nežádoucí a škodlivé. S jistými odchylkami, které jsme mohli sledovat, tomu také tak bylo. Tehdejší dílčí úrovně politiky státní, korporativní či stranické se takřka bezvýhradně shodly na škodlivosti vystěhovalectví. Bylo jen příznačné pro dobové vnímání, že nebyly schopny do hloubky nahlédnout příčiny tohoto jevu a řešit je v rámci širší koncepce sociální politiky. Respektive nebyly při vědomí sociálních souvislostí řešeny příčiny emigrace (tím méně při vědomí souvislostí politických příčin exilu), ale naopak, zpočátku jsme mohli sledovat pokusy tento poměr jakoby obrátit. Ve víře ve schopnost regulovat směr a sílu emi­grace se politika snažila formovat osídlenecké projekty, které měly alespoň mírnit dopady chudoby a nedostatku pracovních příležitostí v jednotlivých regionech. Snaha o zpětné tlumení vystěhovalectví se však přirozeně ukázala jako zcela neúčinná. Tuto strategii nebylo možno ani měnit, protože byla od počátku postavena na chybných předpokladech. Co se však do budoucna měnilo, byl poměr politiky k projevům vystěhovalectví. Na českých, rakouských i československých příkladech jsme mohli tyto posuny postupně sledovat. V době sílícího procesu politizace společnosti byla tato stále silněji přesvědčována o nutnosti ztotožnění se se skupinovým zá122 Závěr


jmem té které politické úrovně – státu, církve či národa. V tomto smyslu byla emigrace vykřičena a znevážena jako projev jakéhosi individuálního sobectví škodícího celku, ale postupem času se tento vztah proměňoval. Jednotlivé úrovně politiky si počaly uvědomovat možné využití sílících komunit v zahraničí k cílům ekonomickým, misijním či politickým, a jak se v posledku ukázalo, vojensko-politickým. Cesta proměny od vztahu k emigrantům ke krajanům pochopitelně souvisela se silou a využitelností jednotlivých krajanských komunit, stejně jako s místem jejich pobytu a schopností či ochotou jejich vlastního korporátního působení. Svým způsobem poměr politiky k emigraci prodělal cestu v kruhu. Původně nepříliš úspěšná snaha regulovat vystěhovalecký zájem a usměrňovat jej ve prospěch vyššího zájmu si počkala na výsledky živelného procesu emigrace. Ale ona nečekala na nevypočitatelný výsledek procesu, ve skutečnosti čekala a dočkala se proměny individuální emigrace ve skupinové krajanství. Teprve v okamžiku, kdy jednotlivé rozptýlené skupiny a rodiny začaly v zahraničí vytvářet komunity, kdy se jakoby opět dorovnal skupinový zájem domácích politik se skupinovým zájmem krajanských komunit, začali být krajané partnery, mohla je původní vlast a její reprezentace opět „vzít za své“ na úrovni partnerů. Na konci tohoto procesu původního odcizení tak nalézáme svébytné komunity, s nimiž bylo možno kooperovat a znovu hledat cestu k sblížení. Někdy byly tyto skupiny silné a samostatné, jindy slabé a závislé, které naopak podporu – i od své původní vlasti – očekávaly. Ale v každém případě byly z pohledu politik různé úrovně opět pozoru hodné, nacházely svoji novou autoritu i vůči původním domovinám, s nimiž se jejich příslušníci kdysi loučili.

123


Resumé

Kniha přináší v rozpětí poloviny 19. století až 20. let století následujícího několik úvah nad různými polohami vztahu mezi dvěma dynamickými procesy modernizující se společnosti. – Na straně jedné jsme měli možnost sledovat nově se formující politické struktury různých úrovní v době rozšířené politizace společnosti, od státní správy, přes projevy reprezentací korporativní správy (církví), až k stranickým reprezentacím. Na straně druhé jejich vztah k vystěhovalectví v různých podobách politického exilu či ekonomické emigrace. Politický exil se v českém prostředí rozvíjel právě v souvislosti s nástupem nových politických elit v polovině 19. století a jejich zklamáním z výsledků revolučních událostí v letech 1848–9. Z nedostatku prostoru pro vlastní uplatnění se řada tehdejších radikálů odhodlala k odchodu ze země a cílevědomému přenesení politických aktivit do zahraničí. Na příkladu výjimečné osobnosti českého exilu, Josefa Václava Friče, můžeme sledovat strategii kruhové obrany, kterou byl nucen v zahraničí zaujímat nejen vůči rakouské vládní politice, ale rovněž v opozici k loajálním prorakouským kruhům českých liberálů. I proto se exil musel vyrovnávat s jedním ze svých hlavních úkolů, vést propagační práci za účelem přesvědčení evropské veřejnosti o specifickém, autonomním zájmu české politiky. Na tyto neúspěšné pokusy reálně navázal až odbojový exil v době první světové války. Paralelní zájem na regulaci vystěhovaleckých proudů představovaly aktivity zástupců měšťanských politických elit (Františka Cyrila Kampelíka) a státního establishmentu, jak nám jej reprezentoval ministerský rada Gustav Höfken. České liberálně nacionální měšťanské elity byly zpravidla ve svých představách o řešení dílčích úkolů hodně vzdálené rakouské vládě, nikoli však ve vztahu k vystěhovalectví. Jedni i druzí jej vnímali jako škodlivý jev, byť z různých příčin, a obě strany se jej také snažily tlumit. Zejména v počátku masových projevů vystěhovalectví v Rakousku jsme mohli nicméně sledovat rovněž snahy o pozitivní využití zájmu o emigraci. Rozebírali jsme hospodářské a v posledku též politické expanzivní cíle, naplňované prostřednictvím regulovaných osidlovacích projektů namířených jak do nitra monarchie, tak, v případě Kampelíka, i mimo její hranice. Další rovinu politického zájmu uplatňovaného v konfrontaci s migračními projevy jsme měli možnost sledovat z pohledu církevní správy, ať katolické, ať pravoslavné. Aspekty této roviny se ukazují jako velice široké, přesahující samotný 124 Resumé


církevní zájem, a v souvislosti s migrací zasahující do roviny stranických elit stejně jako státních politik. Zejména z pohledu pravoslavné reprezentace a aktivit duchovního správce ruského vyslanectví ve Vídni M. F. Rajevského byl dokládán přímý podíl církevních kruhů na imigrační politice Ruska, ale také zprostředkovatelská role ve prospěch emigračního zájmu české společnosti. Vzhledem k univerzalistním ambicím církví, překračujícím hranice států, byly reflektovány rovněž misijní zájmy vkládané do vystěhovaleckých a osídlovacích projektů. Na stranickém vztahu k vystěhovaleckým aktivitám se ukazovala zřetelná negativní podstata. Z pohledu převažujícího nacionálního zájmu byly vystěhovalecké tendence vnímány jako škodlivé projevy individuálního, národně neuvědomělého (zejména s ohledem na západní emigraci) postupu. Postupem času však docházelo k uskupování zájmů emigrantů v jejich nové domovině. Tento vývoj od emigrace ke krajanství reflektovaly jak stranicko politické nacionální reprezentace (Česká národní rada za války i během války), tak státní politika nově vzniklého samostatného Československa. Pro tento proces byla typická již pokročilá diferenciace vztahu k autonomním, silným a dobově politicky (vojensky) využitelným komunitám krajanů, respektive k těm, které nebylo možno takto organicky zapracovávat do širších politických cílů. Závěrem je tak možno zopakovat: Teprve v okamžiku kdy jednotlivé rozptýlené skupiny a rodiny začaly v zahraničí vytvářet komunity, kdy se jakoby opět dorovnal skupinový zájem domácích politik se skupinovým zájmem krajanských komunit, začali být krajané opět považováni za partnery, původní vlast a její reprezentace je mohly opět „vzít za své“. Na konci tohoto procesu původního odcizení tak nalézáme svébytné komunity, s nimiž bylo možno kooperovat a znovu hledat cestu k sblížení.

125


Résumé

The book brings, in a span from the middle of the 19th century to the 1920s, several reflections on different planes in the relation between two dynamic processes in a modernising society. On the one hand, we had occasion to observe newly forming political structures on different levels at a time of widespread politicising of society, from government administration, manifestations of representatives of corporative administration (churches), to party representations. On the other hand, their approach to emigration in various forms of political exile or economic migration. Political exile evolved in the Czech milieu in connection with the emergence of new political elites in the mid-19th century and their disappointment at the outcome of the revolutionary events in 1848–9. Lacking sufficient latitude for their own advancement many radicals then resolved to leave the country and to deliberately transfer their political activities abroad. A case in point is an exceptional personality of the modern Czech exile, Josef Václav Frič, illustrating the circular defence strategy which he was forced to pursue not only in respect of the Austrian government policy, but also in opposition to the loyal pro-Austrian circles of Czech liberals. This was one of the reasons the exile had to undertake one of its main missions, to engage in agitation in order to convince the European public of the specific autonomous interest of the Czech home affairs. These unsuccessful endeavours were only picked up by the resistance exile at the time of the First World War. A parallel interest in the regulation of the exile streams was represented by the activities of delegates of the bourgeois political elites (František Cyril Kampelík) and the state establishment, as represented to us by ministerial counsellor Gustav Höfken. As a rule, the Czech liberal nationalistic bourgeois elites were very distant from the position of the Austrian government in their ideas for resolution of the partial tasks, though not in relation to emigration. Both sides perceived it as a harmful phenomenon, albeit for different reasons, and they both endeavoured to restrain it. In particular, in the beginning of mass manifestations of emigration in Austria we could also see a striving for positive uses of the interest in emigration. We analysed economic as well as expansive political goals achieved through regulated settlement projects, both inside the monarchy and, as in the case of Kampelík, beyond its borders. Another plane of political interest being advanced in confrontation with the emigration manifestations we could observe from the vantage point of church ad126 Résumé


ministration, both Catholic and Orthodox. The aspects of this plane appear very wide, going beyond the church interest proper, and in the context of migration encroaching on the plane of the party elites and state policies. In particular, from the viewpoint of the Orthodox representation and the activities of the spiritual administrator of the Russian embassy in Vienna in Vienna M. F. Rayevski there is evidence of direct participation of the church circles in the immigration policy of Russia, but also a mediating role in favour of the emigration interest of Czech society. In view of the universalist ambitions of churches traversing state borders, missionary interests in emigration and settlement projects were also reflected. A clear negative essence was shown in the party approach to emigration activities. From the viewpoint of the predominant national interest the emigration tendencies were perceived as harmful manifestations of an individual, nationally unconscious (particularly in view of the western emigration) approach. As time went by, however, the emigrants’ interests convened in their new homeland. The evolution from emigration to compatriotism reflected both the party political national representation (the Czech National Council during and after the war), and the state policy of the newly established independent Czechoslovakia. This process was typified by an advanced differentiation of the relation to the autonomous, strong and politically (militarily) exploitable communities of compatriots and those who could not be so organically integrated in the wider political interests. In conclusion it can thus be subsumed: Only from the moment when the scattered groups and families began to create communities abroad, when the group interest of the domestic policies came together, as it were, with the group interest of the compatriot communities, the compatriots began to be regarded again as partners, and their original homeland and its representations could again regard them as „their own”. At the end of this process of original alienation we find independent communities with which it was possible to cooperate and seek again a way to come together.

127


Výběrový přehled užité literatury

ANKETA o českém vystěhovalectví, uspořádaná zahraničním odborem Národní rady české, usp. J. Auerhan, J. Hejret, A. Svojsík, Praha 1912. Bade Klaus Jürgen, Emmer Pieter (edd.), Enzyklopädie Migration in Europa : Vom 17. Jahrhundert bis zur Gegenwart, Schöningh 2007. BADE Klaus Jürgen, Evropa v pohybu : evropské migrace dvou staletí, Praha 2005. Bade Klaus J., Migration in European History : Making of Europe, Malden – Oxford – Carlton 2003. BELL-FIALKOFF Andrew (ed.), The Role of Migration in the History of the Eurasian Steppe : Sedentary Civilization vs. „Barbarian“ and Nomad, London 2000. BEER Mathias, DAHLMANN Dittmar (edd.), Migration nach Ost- und Südosteuropa vom 18. bis zum Beginn des 19. Jahrhunderts : Ursachen – Formen – Verlauf – Ergebnis, Stuttgart 1999. Beer Mathias, Dahlmann Dittmar (edd.), Über die trockene Grenze und über das offene Meer : Binneneuropäische und transatlantische Migrationen im 18. und 19. Jahrhundert, Essen 2005, s. 263–286. BENEŠ Edvard, Světová válka a naše revoluce : Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa, díl I, Praha 1927. BITTNEROVÁ Dana, MORAVCOVÁ Mirjam (edd.), Etnické komunity – integrace, identita, Praha 2011. CARO Leopold, Auswanderung und Auswanderungspolitik in Österreich, Leipzig 1909. CASTLES Stephan, MILLER Mark J., The Age of Migration : Internation Movements in the Modern World, 4. vyd., NY 2009. Čejchan Václav, Bakunin v Čechách : Příspěvek k revolučnímu hnutí českému v letech 1848–1849, Praha 1928. CVEJN Karel (ed.), J. V. Frič v dopisech a denících, Praha 1955. ČURKINA Iskra Vasiljevna, Protoierej Michail Fjodorovič Rajevskij i jugoslavjaně, Moskva 2011. DOUBEK Vratislav (ed.), Cesty na východ : Češi v korespondenci M. F. Rajevského, Praha 2006. Doubrava František, Český vystěhovalec na Rusi : K poučení a výstraze našemu lidu, Praha 1876. dREYFUS Michel, Les Migrations internationales de la fin du XVIIIe siècle à nos jours, Paris 1980. Dubovický Ivan, Češi v Americe : české vystěhovalectví do Ameriky a česko-americké vztahy v průběhu pěti staletí, Praha 2003. Ehmer Josef, Zeitlhofer Hermann, Ländliche Migration in Böhmen vor dem Ersten Weltkrieg, in Zeitschrift für Agrargeschichte und Agrarsoziologie 53/2005, Heft 1. FABIUNKE Günter, Zur historischen Rolle des deutschen Natonalökonomen Friedrich List (1789–1846) : Ein Beitrag zur Geschichte der politischen Ökonomie in Deutschland, Berlin 1955. FASSMANN Heinz (ed.), Ost-West-Wanderung in Europa, Wien [u.a.] 2000. FRIČ Josef Václav, Fričova čítanka : Výbor ze spisů J. V. Friče, ed. F. Strejček, Praha 1924. FRIČ Josef Václav, Paměti, díl I–III, ed. Karel Cvejn, Praha 1957, 1960, 1963. FRIČ Josef Václav, Spisy I: Politické články z let 1847–1864, edd. O. Šimáček, B. Šimáčková, Praha 1956. 128

Výběrový přehled užité literatury


GESTRICH Andreas, KLEINSCHMIDT Harald, SONNABEND Holger, Historische Wanderungsbewegungen : Migration in Antike, Mittelalter und Neuzeit, Berlin – Münster [u.a.] 1991. HÁJKOVÁ Dagmar, Naše česká věc : Češi v Americe za první světové války, Praha 2011. Heindl Waltraud, Saurer Edith (edd.), Grenze und Staat : Passwesen, Staatsbürgerschaft, Heimatrecht und Fremdegesetzgebung in der österreichischen Monarchie (1750–1867), Wien – Köln – Weimar 2000. Heller Servác B., Život na Rusi, Praha 1868. HÖFKEN Gustav, Deutsche Auswanderung und Kolonisation im Hinblick auf Ungarn, Wien 1850. Horvath Traude (ed.), Auswanderungen aus Österreich : von der Mitte des 19. Jahrhunderts bis zur Gegenwart, mit einer umfassenden Bibliographie zur österreichischen Migrationsgeschichte, Wien [u. a.] 1996. Jakubec Ivan, Jindra Zdeněk, Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do konce habsburské monarchie, Praha 2006. JUNGMANN Josef, Boj o obrození národa : Výbor z díla Josefa Jungmanna, ed. Felix Vodička, P ­ raha 1948. JUST Michael, Ost- und südosteuropäische Amerikawanderung 1881–1914 : Transitprobleme in Deutschland und Aufnahme in der Vereinigten Staaten, Stuttgart 1988. KABUZAN Vladimir M., Emigracija i reemigracija v Rossiji v XVIII – načale XX veka, Moskva 1998. KAMPELÍK František C., Průmyslné návrhy jakby zámožní i chudí občané z Čech, Moravy a Slezska, jsouce dokonalí řemeslníci a rozumní rolníci – místo útratného, nebezpečného stěhování se do daleké Ameriky – ráděj vzorná, průmyslná, pěkná, orbou pověstná města, nebo nové osady na řídko zalidněných končinách rakouské říše pod ochranou c.k. vlády zakládati měli, aby před hrozivým schudnutím a svízelem ještě v čas ubíhajecím, jakož i potomkům jejich dobře se vedlo, Hradec Králové 1859. KAŠÍK Vladimír, M. A. Bakunin, Praha 1969. KAŠPAR Oldřich (ed.), Tam za mořem je Amerika : Dopisy a vzpomínky českých vystěhovalců do Ameriky v 19. století, Praha 1992. KELLAS James G., The Politics of nationalism and Ethnicity, NY 1998. Kleinschmidt Harald, Menschen in Bewegung : Inhalte und Ziele historischer Migrationsforschung, Göttingen 2002. Komlosy Andrea, Grenze und ungleiche regionale Entwicklung : Binnenmarkt und Migration in der Habsburgermonarchie, Wien 2003. Kolonisace Srbska : Prostonárodní pojednání o kolonisaci v Srbsku a poučení našim rolníkům, Praha 1880. Kutafin Oleg Emeljanovič, Rossijskoje graždanstvo, Moskva 2004. KUTNAR František, Počátky hromadného vystěhovalectví z Čech v období Bachova absolutismu, Rozpravy ČSAV, seš. 15, r. LXXIV, 1964. LIST Friedrich, Schriften : Reden : Briefe, díl III: Schriften zum Verkehrswesen, 1. část: Einleitung und Text, Berlin 1929. Lucassen Jan, Lucassen Leo (edd.), Migration, Migration History, History : Old Paradigms and New Perspectives, Bern – Wien [u. a.] 1997. MAHNKE-DEVLIN Julia, Britische Migration nach Russland im 19. Jahrhundert : Integration – Kultur – Alltagsleben, Wiesbaden 2005. MÜLLER Frank Lorenz, Imperialist Ambitions in Vormärz and Revolutionary Germany : the Agitation for German Settlement Colonies Overseas, 1840–1849, in German History, The Journal of the German History Society 17/1999, s. 346–368.

129


PICHLÍK Karel, Bez legend, Praha 1991. POSPÍŠIL Alois, Československá duševní armáda na Rusi, Praha [1924]. NEČAS Ctibor, Na prahu české kapitálové expanse : Rozpínavost českého bankovního kapitálu ve střední, jihovýchodní a východní Evropě v období rakousko-uherského imperialismu, Brno 1987. NĚNAŠEVA Zoja S., Načalo emigraciji Čechov v Rossiju v seredině XIX veka, in Slovanské historické studie 29/2003, s. 7–38. NOVOTNÝ Jan, František Cyril Kampelík, Praha 1975. Polišenský Josef, Úvod do studia dějin vystěhovalectví do Ameriky II. : Češi a Amerika, Praha 1996. POOLEY Colin G., WHYTE Ian D., Migrants, Emigrants and Immigrants : A social history of migration, London – New York 1991. Puškarevič Konstantin A., Čechi v Rossiji : Očerki po istoriji češskoj immigraciji, b. d. (Strojopis, uloženo v archivu Etnologického ústavu AV ČR.) RIEGER František Ladislav, Příspěvky k listáři Dra Frant. Lad. Riegra, díl I: Z let 1836 až 1871, ed. J. Hei­ d­ler, Praha 1924. RYCHLÍK Jan, Cestování do ciziny v habsburské monarchii a Československu : Pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848–1989, Praha 2007. RYCHLÍKOVÁ Magdaléna, Životní anabáze jednoho krajan : Ludvík Feigl – Čech znamý neznámý, Praha 2011. SKŘIVAN Aleš, Drška Václav, Stellner František, Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů, 1648–1914, Praha 1994, s. 135. SAK Robert, Rieger, Konzervativec nebo liberál?, Praha 2003. sBORNÍK referátů ze semináře „Historie emigrace z českých zemí“, který se konal při příležitosti setkání krajanů v Mladé Boleslavi 22.–25. 6. 2000, Mladá Boleslav 2001. SCHMALE Wolfgang, STAUBER Reinharg (edd.), Menschen und Grenzen in der frühen Neuzeit, Berlin 1998. Stykalin Alexandr S. (ed.), Srednjaja Jevropa : Problemy meždunarodnych i mežnacionaľnych otnošenij XII–XX vv., Sankt-Petěrburg 2009. ŠATAVA Leoš, Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA, Praha 1989. ŠATAVA Leoš, Národnostní menšiny v Evropě, Praha1994. ŠEDIVÝ Ivan, Češi, české země a velká válka 1914–1918, Praha 2001. ŠVORC Peter, HARBUĽOVÁ Ľubica, SCHWARZ Karl W. (edd.), Církvi a národy strednej Európy (1800–1950), Prešov – Wien 2008. VACULÍK Jaroslav, České menšiny v Evropě a ve světě, Praha 2009. VACULÍK Jaroslav, Češi v cizině 1850–1938, Brno 2009. VACULÍK Jaroslav, Češi v cizině – emigrace a návrat do vlasti, Brno 2002. Vaculík Jaroslav, Dějiny volyňských Čechů, díl I – III, Brno 2001. VACULÍK Jaroslav, Nástin českých a slovenských přeshraničních migrací v meziválečném období, Brno 2010. VRBENSKÝ Jaroslav, František Cyril Kampelík (1805–1872) český lékař a spisovatel, zakladatel kampeliček, in Genealogické a heraldické listy, Acta genealogica ac heraldica 16/1996, s. 7–20. Zprávy Zemského statistického úřadu království Českého, svazek XXIV, sešit 1: Stěhování obyvatelstva království Českého dle dat o rodišti a pobytu jeho, zjištěných při sčítání lidu ze dne 31. prosince 1910 a saisonní vystěhovalectví z obcí království Českého dle šetření z r. 1913, Praha 1916. ŽÁČEK Václav, Josef Václav Frič, Praha 1979. 130

Výběrový přehled užité literatury


Jmenný rejstřík

Aksakov, Ivan Sergejevič 67, 81 Alexandr II., ruský car 56, 82 Alexandr III., ruský car 91 Anderson(ová), Barbora 12 Armgort, Arno 10 Arnold, Emanuel 27, 28 Auerhan, Jan 54, 105, 106, 109, 118, 128 Azrael, Jeremy A. 12 Bade, Klaus Jürgen 10, 14, 15, 50, 128 Bach, Alexander 15, 129 Bakunin, Michail Alexandrovič 23, 25, 27, 28, 32, 128, 129 Barjatinskij, Alexandr Ivanovič 55 Bartlett, Roger P. 12 Barwiński, Aleksander 96 Beer, Mathias 11, 68, 128 Bell-Fialkoff, Andrew 12, 128 Benedek, Ludwig von 75 Beneš, Edvard 30, 112, 119, 120, 128 Beneš, Vojta 114 Bestužev-Rjumin, Konstantin Nikolajevič 47, 65 Bittnerová, Dana 100, 128 Bludovová, Antonina Dmitrijevna 62 Boďanskij, Osip Maximovič 30 Bordasz (Bordač), G. 62 Brauner, František August 27, 81 Brejchová, Jiřina 19 Brenner-Felsach, Adolph von 60 Bruck, Karl Ludwig von 40

Brunner, Augustin 70 Bülow, Alexander 38 Canny, Nicolas 10 Caro, Leopold 16, 45, 76, 128 Castles, Stephan 128 Cischini, Franz Josef von 55 Cvejn, Karel 29, 31, 32, 128 Czartoryski, Adam Jerzi 20 Čejchan, Václav 27, 128 Čelakovský, František Ladislav 21 Čermák, Jaroslav 31 Čerňajev, Michail Grigorjevič 82, 83 Černý, Vratislav 107 Červinka, Jaroslav (Vjačeslavovič) 63, 74 Červinka, Vladimír 74 Čurkinová, Iskra Vasiljevna 128 Dahlmann, Dittmar 11, 68, 128 Děljanov, Ivan Davidovič 87, 92 Dembiński, Henryk 25 Dobrjanskij, Miroslav 90 Dondukov-Korsakov, Alexandr Michajlovič 88–90 Doubek, Vratislav 45, 48, 74, 78, 80, 84, 87, 128 Doubrava, František 64, 65, 128 Drentěln, Alexandr Romanovič 90, 91 Dreyfus, Michel 128 Drška, Václav 21, 130 Dubovický, Ivan 128 Dürich, Josef 112 Dvořák, Šimon 49, 50

Ehmer, Josef 16, 128 Emmer, Pieter 15, 128 Erben, Karel Jaromír 75, 78 Fabiunke, Günter 38, 128 Fassmann, Heinz 9, 128 Feigl, Ludvík 130 Fingerhut, Ferdinand viz Náprstek, Ferdinand Pravoslav Florovskij, Antonij Vasiljevič 81 Forsyth, James 12 František Josef I., rakouský císař 35, 96 Frič, Jan 34 Frič, Josef 34 Frič, Josef František 25 Frič, Josef Václav 19, 24–35, 47, 58, 96, 97, 110, 124, 126, 128, 130 Frič, Václav 31, 32 Fričová, Božena 34 Garibaldi, Giuseppe 35 Gercen, Alexandr Ivanovič 29, 30, 32 Gestrich, Andreas 129 Gilferding, Alexandr Fjodorovič 46, 58, 59, 63 Girs, Nikolaj Karlovič 79 Grégr, Emanuel 109 Grégr, Julius 66, 67, 81 Gresser, Petr Apollonovič 90 Gruber, Václav 100 Hájková, Dagmar 113, 129 Hajn, Antonín 119 Halbach, Uwe 12 Hanka, Václav 75, 77 Harbuľová, Ľubica 81, 82, 130 131


Havlíček Borovský, Karel 23, 26, 28, 41, 43, 66 Heidler, Jan 28, 130 Heindl(ová), Waltraud 13, 129 Hejret, Jan 54, 105, 119, 128 Heller, Servác 58, 66, 67, 129 Hercen, Alexandr Ivanovič viz Gercen, Alexandr Ivanovič Hernička (duchovní) 87 Herold, Josef 105, 108 Hodža, Milan 117 Hoene-Wroński, Józef Maria 20 Höfken, Gustav 39–41, 45, 124, 126, 129 Hochman, Jiří 19 Holeček, Josef 102 Horvath(ová), Traude 10, 129 Hrdlička, Václav 87, 88, 90–92 Hrubý, Jaromír 72 Hruška, Čeněk 19 Hus, Jan 63, 81, 90 Chvostov, Alexej Nikolajevič 112 Islavin, Vladimir Alexandrovič 49 Jakubec, Ivan 107, 129 Javůrek, František 35 Jelačić, Josip 27 Jelagin, Vasilij Alexejevič 80 Jindra, Zdeněk 107, 129 Jonáš, Karel 31 Jungmann, Josef 21, 129 Just, Michael 10, 129 Kabuzan, Vladimir Maximovič 15, 129 Kalina, Antonín 96 Kalina, Karel Ladislav 85, 86 Kampelík, František Cyril 21, 36, 42–45, 47–50, 76, 86, 94, 96– 98, 101, 124, 126, 129, 130 Kareš, Alois 67 Kašík, Vladimír 23, 129 Kašpar, František 88, 91, 92 Kašpar, Oldřich 68, 129 Kateřina II., ruská carevna 47, 57 132

Kazakevič, Petr Vasiljevič 60 Kellas, James G. 129 Klapka, György 33 Klecanda, Jiří 112 Kleinschmidt, Harald 9, 129 Klofáč, Václav 72, 108 Kočubej, Lev Viktorovič 69 Koller, Alexandr 63 Kolowrat-Krakowský, Jindřich 87 Kolping, Adolph 43 Komenský, Jan Amos 20 Komlosy(ová), Andrea 11, 13, 15, 17, 68, 94, 129 Koníček-Horský, Svatopluk 54, 103, 112 Kościuszko, Tadeusz 20 Kosík, Karel 30 Kossuth, Lajos 30, 39 Kotábe, Václav 84 Kotík, Antonín 33 Kozlovskij (Kozlowski), SimonMartin 88 Kramář, Karel 72, 105, 108, 119 Kraus, Alfred von 70, 87, 88 Kutafin, Oleg Emeljanovič 61, 129 Kutnar, František 15, 129 Květoň, Jan 31 Lamanskij, Vladimir Ivanovič 81, 87 Láník, Jaroslav 16 Lebeděv, Alexandr Alexejevič 82, 83 Lewis, Robert A. 12 Licht, Stephan von 96 List (mydlář) 54 List, Friedrich 37, 38, 40, 128, 129 Lucassen, Jan 9, 129 Lucassen, Leo 9, 129 Mahnke(ová)-Devlin(ová), Julia 12, 129 Mácha, Karel Hynek 21

Machar, Josef Svatopluk 35 Machytka, Josef? 118 Malinovskij, A. 47, 58 Man, Vladimír 109 Marek, Antonín 21 Maresch, Antonín 54 Marholevová, Krasimira Laleva 100 Marx, Karl 40 Masaryk, Tomáš Garrigue 30, 105, 110–114, 116, 117, 120 Maxa, Prokop 117 Mickiewicz, Adam 20 Mikuláš I., ruský car 25, 27, 56 Mikuláš II., ruský car 112 Miller, Mark J. 128 Miller, Pavel Ivanovič 73 Moc, Josef 99 Moravcová, Mirjam 100, 128 Müller, Frank Lorenz 38, 75, 129 Müller, Karl 75 Muravjov, Michail Nikolajevič 55 Muravjov-Amurskij, Nikolaj Nikolajevič 58 Murdzek, Benjamin Peter 10, 13 Náprstek, Ferdinand Pravoslav 28 Náprstek, Vojta 28 Nečas, Ctibor 51, 130 Něnaševová, Zoja Sergejevna 46, 82, 83, 130 Něvelskoj, Gennadij Ivanovič 56 Novikov, Jevgenij Petrovič 63, 81, 89 Novotný, Jan 42, 130 Nowak, Gustav 96 Ogarjov, Nikolaj Platonovič 29 Olič, Josef 61, 62, 91 Olič, Vladimír Ivanovič 72, 73 Palacký, František 23, 24, 27, 28, 33, 41, 44, 48, 58, 59, 62, 65, 80, 87 Jmenný rejstřík


Paleček, Josef 100 Patera, Adolf 78 Pavlů, Bohdan 112 Payin, Emil A. 12 Perwolf, Josef 100 Pichlík, Karel 110, 130 Pius IX., papež 85 Pobedonoscev, Konstantin Pavlovič 91, 92 Podlipný, Jan 105, 107 Podlipský, Josef Václav 21 Pogodin, Michail Petrovič 30 Pok Poděbradský, Václav 103 Pokrovskij, Alexandr Pavlovič viz Tichon Polišenský, Josef 13, 62, 65, 130 Pooley, Colin G. 72, 130 Pospíšil, Alois 71, 130 Praszałowicz(ová), Dorota 15 Preiss, Jaroslav 72 Prokůpek, Adolf 105, 117 Prusík, Jan 78 Přibyl, František 61–63, 91 Pšenka, Rudolf Jaromír 116 Puškarevič, Konstantin Alexejevič 46, 47, 57–60, 63, 65, 67, 87, 130 Rajačić, Josip 27 Rajevskij, Michail Fjodorovič 45, 48, 74–78, 80, 82–85, 87, 92, 99, 125, 127, 128 Rašin, Adolf Grigorjevič 12 Rechberg-Rothenlöwen, Johann Bernhard 55, 69 Rieger, Bohuš 24 Rieger, František Ladislav 21, 26, 28, 31–33, 41, 42, 48, 59, 62, 63, 65, 74, 81, 130 Rieger z Riegershofenu, Václav František 70, 87 Riegrová-Palacká, Marie 28 Rowlands, Richard 12 Rychlík, Jan 11, 68, 130 Rychlíková, Magdaléna 130

Říha, František 80 Sabina, Karel 21, 26–28 Sak, Robert 21, 130 Saska, Jan (Ivan) 87, 88, 90–92 Saurer(ová), Edith 13, 129 Schedelbauer, Bedřich 70 Schmale, Wolfgang 130 Schönborn, František de Paula 87, 88 Schulze-Delitzsch, Hermann 43 Schurer, Kevin 72 Schuselka, Franz 22 Schütz, Philipp 11 Schwarz, Karl W. 81, 82, 130 Schwarzenberg, Bedřich 88 Sinke, Suzanne M. 10 Skrejšovský, Jan 34, 83 Skřivan, Aleš 21, 130 Sladkovský, Karel 28, 81–83 Smetana, Augustin 86 Srezněvskij, Izmail Ivanovič 87 Stackelberg, Ernst Johann von viz Štakelberg, Ernest Gustavovič Stauber, Reinhard 130 Stellner, František 21, 130 Stojan, Antonín Cyril 96 Straka, Adolf 31 Strejček, Ferdinand 28, 128 Strnad, F. J. 51 Stromenger, Arthur 13 Stykalin, Alexandr Sergejevič 82, 130 Sucha (švec) 54 Suchý, Čestmír 19 Svojsík, Alois 54, 105, 128 Šámal, Přemysl 116, 120 Šatava, Leoš 13, 101, 102, 130 Šedivý, Ivan 113, 130 Šílený, Václav 96 Šimáček, Otto 24, 128 Šimáčková, Božena 24, 128 Šrámek, Jan 87 Štafl, J. 117

Štakelberg, Ernest Gustavovič (Stackelberg, Ernst Johann von) 75 Šušteršić (Šusteršić), Ivan 96 Švehla, Antonín 117 Švihovský, Věnceslav 117, 118 Švorc, Peter 81, 82, 130 Taaffe, Eduard von 95 Tambosi, Antonio 96 Tesař, Wilhelm (Vilém) 74 Thun-Hohenstein, Bedřich František 69 Thun-Hohenstein, František Antonín 71 Thurn-Taxis, Rudolf 33 Tichon, volyňský a žitomirský archiepiskop (vl. jm. Alexandr Pavlovič Pokrovskij) 91 Tichonov, Boris Vasiljevič 12 Timašev, Alexandr Jegorovič 89, 90 Tobolka, Zdeněk Václav 41 Toll (Tol), Felix-Emmanuil Gustavovič 66 Tolstoj, Dmitrij Andrejevič 62, 91 Tornau (Tornov), Fjodor Fjodorovič 75 Trojanskij, Alexandr Stěpanovič 81 Tůma, Emil 116 sv. Václav 81 Vaculík, Jaroslav 13, 56, 61, 63, 87, 88, 116, 117, 130 Valujev, Petr Alexandrovič 49 Vasilčik, Alexandr Illarionovič 83 Vávra, Emanuel 100 Vecoli, Rudolph J. 10 Veretennikov, S. S. 79 Vilkonskij, V. viz Wilkoński, W. Vlček, J. 117 Vlček, Radomír 81 Vodička, Felix 21, 129 133


Voit, Ferdinand 54 Vojt, Josef 84 Vondrák, Václav 112, 118 Vrbenský, Jaroslav 42, 130 Vrťátko, Antonín Jaroslav 78 Weber von Ebenhof, Philipp 74

134

Whyte, Ian D. 72, 130 Wilkoński, W. (Vilkonskij, V.) 61 Wilson, Woodrow 114 Wlassics, Guyla (Julius) 71 Zach, František 20, 22

Zap, Karel Vladislav 28 Zeitlhofer, Hermann 15, 16, 128 Žáček, Václav 35, 130 Žatkovič, Grigorij Ignatij 114 Žižka, Jan 35

Jmenný rejstřík


Přehled užitých zkratek

a) archivy a archivní fondy AEÚ – Archiv Etnologického ústavu AV ČR, Praha A KPR – Archiv Kanceláře presidenta republiky, Praha A UTM – Archiv Ústavu T. G. Masaryka, Praha  fond: TGM – T. G. Masaryka AVPRI – MID – Archiv vněšnej politiky Rossijskoj imperii – Ministerstvo inostrannych děl RF, Moskva HHStA – Haus-, Hof- und Staatsarchiv, Vídeň   fond: Aus- und Einwanderung (č. 15) LA PNP – Literární archiv, Památník národního písemnictví NA – Národní archiv, Praha:  fondy:  ČM – České místodržitelství   ČM PT – České místodržitelství –   prezidium tajné NRČ – Národní rada Česká 1900–1950 PM – P – Pražské místodržitelství – prezidium RGIA – Rosijskij gosudarstvěnnyj istoričeskij archiv, St. Petěrburg SOkA Kolín – Státní okresní archiv Kolín

SOkA Mělník – Státní okresní archiv Mělník SOkA Mladá Boleslav – Státní okresní archiv Ml. Boleslav SOkA Plzeň-Jih – Státní okresní archiv Plzeň-Jih SOkA Rokycany – Státní okresní archiv Rokycany SOkA Svitavy – Státní okresní archiv Svitavy ZA Opava – Zemský archiv Opava b) další užité zkratky čj. – číslo jednací d. – dělo (ruské označení pro materiál) f. – fond k. – karton NS RČS – Národní shromáždění Republiky československé op. – opus RGBl. – Reichsgesetzblatt SČSDPK – Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna sl. – složka: Česká politika a (východní) vy­stěhovalectví

135


Česká politika a (východní) vystěhovalectví 1848—1922 Vratislav Doubek Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2012 jako svoji 244. publikaci Redakce: Pavla Doubková Grafická úprava, obálka a sazba písmem Skolar Studio Lacerta (www.sazba.cz) Tisk: tiskárna Nakladatelství Karolinum, Pacovská 350, 140 21 Praha 4 1. vydání, 136 stran, TS 2 ISBN 978-80-7470-023-1 Doporučená cena včetně DPH 156 Kč


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.